Return White Book
  LITERATURA
„Ale já jsem měla najednou chuť pojmout ostražitost a nedůvěru těch ostravských dětí vůči literatuře jejich města jako výzvu. A třeba na chvíli naplnit pedagogické poučky o interakci mezi učitelem a žákem a klišé o hledání tajemství poezie v hodině literatury nějakým pravdivějším obsahem. Alespoň to zkusit… Trochu jsem si přemýšlela, trochu organizovala, ale hlavně byla hodně s knihou. A pak už bylo docela zajímavé sledovat, s jakou podivnou tichostí se dá naslouchat třeba povídce Highlander Jana Balabána o nesmrtelnosti a velikosti, které si na sebe berou ty nejrůznější podoby a třeba jdou ruku v ruce s nuzotou a pádem na dno. A pak už byl jen kousek k tomu, že nás ty texty bavily natolik, že jsme měli potřebu se s nimi sami nějak konfrontovat a něco na ně nahlas říkat.“ (Romana Vlková)
více>>>

ARCHITEKTURA
„Ostrava sahá tak dvacet metrů nad zem a zhruba tisíc metrů do podzemí. Pokud člověk vezme za základ architektury města orezlou šachetní jímku naplněnou černým olejnatým rmutem a pak si představí všechna ta bludiště porubů a chodeb, které jako pěnu dní na sobě nakonec nesou slupičku města, pak Ostrava odzdola nahoru je třikrát vyšší než New York s Empire State Building nebo Paříž s Eiffelovou věží. Tyto budovy se už už dotýkají nebe, ale nikdy se ho nedotknou. Ostrava si každý den sahá na dno a je to přirozené. Když si pomyslíme na nějaké běžné město, tak vidíme ulice, domy, sem tam nějaký park. Když si představíme Ostravu, tak nejdřív spatříme samé pískovce, jílovce a uhelné sloje. Je to masa horniny, obří sendvič sedmdesáti uhelných cyklů. Nad tím jako nad černou petrolejkou plane oheň a pohybují se těžké stroje. Teprve pak člověk uvidí lidi a jejich domovy, nálevny a obchody. Ostrava je nabitá energií, město drak-kamenožrout pohlcující uhlí a v akordu červeni a černi tvořící plameny…“ (Václav Cílek)
více>>>

HISTORIE
„Sedící starý muž u rohového stolu je všeho dění i hospodského prostoru středem. Právě on je průsečíkem, terčem, středobodem tohoto prostředí. K němu to vše míří, k němu se to vše vztahuje, na něj to vše útočí, do něj to vše naráží, kolem něj to vše krouží. S ním jen strach a úzkost. Bolest z místa, bolest z času, bolest z bytí. Sesouvá se. Kamsi propadá. Rychleji a stále rychleji. Záblesky, zvuky, hlasy, barvy, zápachy, doteky, rány. Okolní mlžný svět se slévá k němu. Padlý starý muž se svíjí a kroutí. Plazí se. Zvedá se a je srážen. Křičí. Sténá. Kvílí. Slzí. Potí se. Schoulený starý muž pod stolem je drcen neskutečnou tíhou. Samotou a odvržeností. Je svírán svou pamětí. Záblesky. Záblesky záblesků. Nekonečné výslechy. Řev a kopance. Údery a rány. Justiční tlama a ryk davu. Skřípění soudních lavic. Všeprostupující chlad. Ozvěny vlastních slov. Brána. Cizota. Vyprázdněnost. Vše minulé cítí. Vše zasuté se znovu vyjevuje. Vše prožité a protrpěné se opět vrací.“ (Petr Šimíček)
více>>>

FOTOGRAFIE
„Zjara 1978 jsem si poznamenal, co mi řekl dokumentarista Viktor Kolář, když vystavoval ve Fotochemě. Jeho vynikající momentky z Ostravy nejsou ani místopisem, ani reportáží. a protože jsem viděl, jak dalece se liší od banální produkce, jíž bylo všude plno, ptal jsem se, co jim dává přesah. Tehdy ještě netištěný mistr promlouval jako kniha: „Všední den je složen z řady okamžiků, které jsme už pro jejich obyčejnost přestali vnímat. Náš život se odehrává ve všedních dnech, proto je jejich odhalení závažné. A mozaika všedních dnů je dostatečně barevná, aby mohla spoluvytvářet fotografovu vizi popírající dojem banálnosti. Čas ukáže, kolik ryzího bylo uloženo v těchto malých vizích, kolik z nich ožije vlastním životem. Musí pravdivě vyjadřovat oboustranný vztah fotografujícího a fotografovaného, být svědectvím o citu autora. Takové fotografie mají naději.“ (Josef Moucha)
více>>>

VÝTVARNÉ UMĚNÍ
„Pozorovala jsem film asi dvacet minut a měla jsem dojem, že takový postup je sice zajímavý, ale poměrně riskantní: všechno, co bylo natočeno, vytvořeno a zopakováno, není využito a slouží jen jako pozadí ironickému a někdy i stupidnímu komentáři. Tímto způsobem většina lidí vnímá ostravskou výtvarnou scénu. Pokud v ní člověk nežije, zná pouze její interpretace zkreslené vzájemnými předsudky, nedůvěrou a jednostrannou arogancí, sebelítostí, sebestředností, depresí... Pozorovatel nevidí skutečnost, ale jen její neobjektivní komentář. (...) Přes všechny různé interpretace a některé stereotypy v hodnocení vizuální tvorby mám k současnému umění Ostravy pozitivní vztah. V mých očích se v něm prolínají tři linie: nostalgická, sociálně-politicko-kritická a depresivní. Všechny mě dojímají, ale jak říká James Elskin, proč by nás umění nemělo i rozplakat?“ (Lenka Lindaurová)
více>>>